Historický vývoj strojnických disciplín do vzniku fakulty báňského strojnictví
18. století
Výuka báňského a hutního strojnictví má ve vývoji dějin věd a techniky v českých zemích dlouhodobou kontinuitu a tradici, která je prezentována významnými vzdělávacími institucemi.
Teoretická výuka strojnických disciplín a praktické poznávání strojních zařízení českých, slovenských, saských a luneburských důlních revírů byly součástí tříletého studia horních žáků první horní státní školy v českých zemích v Jáchymově. Vznikla na základě císařského dekretu z 13. 10. 1716 za účelem náležitého vzdělávání budoucích báňských úředníků a rozvíjela svojí činnost zhruba do druhé poloviny 18. století.
V období let 1763 – 1772 je v českých zemích doložena první vysokoškolská forma studia montanistiky na světě. Na základě císařského dekretu z 10. 3. 1763 byla z iniciativy J. Th. A. Peithnera založena při filozofické fakultě pražské univerzity stolice montánních věd (Academia metallurgica omnium prima). J. Th. A. Peithner se stal prvním profesorem báňských věd. Do učebního plánu čtyřleté výuky bylo zařazeno studium strojních zařízení dolů a hutí. Academia metallurgica neměla dlouhého trvání. Výuka v Praze byla odtržena od tehdejších středisek báňské a hutní výroby, což představovalo závažnou překážku jejího rozvoje a odchodem J. Th. A. Peithnera na Báňskou akademii do Bánské Štiavnice v roce 1772 zanikla.
19. století
K obnově vysokoškolské výuky montánních věd v českých zemích došlo po 77 letech v Příbrami, kde bylo založeno na základě císařského dekretu ze dne 23. 1. 1849 dvouleté montánní učiliště. Vyučovacím a úředním jazykem školy byla až do roku 1919 němčina. Od prvního studijního roku se realizovala v rámci výuky hornictví a hutnictví výuka strojnictví. Po předchozím absolutoriu dvouletých všeobecných přípravných studiích na polytechnikách či univerzitách bylo součástí prvního ročníku, v němž se učily hornické předměty také hornické strojnictví (těžní zařízení, vodní kola a nádrže, šachetní zařízení), v druhém ročníku jako součást hutnických předmětů se vyučovalo hutnické strojnictví (dmychadla, ventilátory, válcovny, kovárny, hutní závody a mincovny).
Samotná praxe horních a hutních podniků vyžadovala další prohlubování poznatků ze strojnictví. Z těchto důvodů byl organizován v Příbrami v roce 1861 speciální kurz, jehož se zúčastnili hlavně horní, hutní a strojní adjunkti a praktikanti. Kurz absolvoval také J. Hrabák, horní praktikant z Bánské Štiavnice a budoucí profesor horního a hutního strojnictví a encyklopedie stavitelství na Báňské akademii v Příbrami. Tento kurz předznamenal rozšíření strojnictví na montánních učilištích.
Výuka strojnických disciplín vykazovala vzestupný trend, což nepochybně souviselo jednak s obecným růstem významu strojnictví v období průmyslové revoluce a jednak vyjadřovalo značné rozšíření spektra strojních zařízení dolů hutí a železářských podniků.
Začátkem šedesátých let 19. století byly horní a hutní strojnictví a mechanika zavedeny již jako samostatné předměty na všech montánních učilištích habsburské monarchie. Také v Příbrami se v roce 1863 zřídila stolice horního a hutního strojnictví a encyklopedie stavitelství. V roce 1865 získalo příbramské horní učiliště postavení Báňské akademie. Dle statutu z roku 1874 náležely mezi hlavní hornické předměty nauka o horních strojích a jejich konstrukce a mezi hlavní hutnické předměty nauka o hutních strojích a jejich konstrukce.
V roce 1895 byl přiznán Báňské akademii v Příbrami vysokoškolský organizační statut, na jehož základě byly mimo jiné zavedeny státní zkoušky. Vysokou školu vedl rektor, který byl volen členy profesorského sboru. V roce 1899 došlo ke zřízení stolice mechaniky a všeobecného strojnictví. Od studijního roku 1898/1899 probíhala výuka ve čtyřletém studijním plánu. Statutem z roku 1904 získala Báňská akademie v Příbrami postavení plnoprávných vysokých technických škol, získala právo promoční k udělování doktorátu montánních věd a její název byl změněn na Vysoká škola báňská. V roce 1899 vznikla stolice všeobecného strojnictví a technické mechaniky, v roce 1905 vznikla stolice elektrotechniky a technické mechaniky a v roce 1921 stolice dopravnictví.
20. století
V meziválečném období se rozsah strojnických disciplín ve výukovém programu hornického a hutnického odboru na Vysoké škole báňské v Příbrami rozšiřoval. Ve studijním roce 1924/1925, kdy si škola připomínala 75. výročí svého založení, zajišťovaly výuku daných předmětů čtyři stolice: stolice elektrotechniky a technické mechaniky I. (prof. Dr. Ing. V. Pošík), stolice všeobecného strojnictví a technické mechaniky II. (prof. Ing. V. Cibuš), stolice dopravnictví (prof. Ing. F. Mařík) a stolice horního a hutního strojnictví (prof. Ing. V. Macka). Studijní programy dokládají jednotlivé strojnické předměty a cvičení. V uvedeném období působily na škole dva autorizované výzkumné ústavy (ústav elektrotechnický a ústav pro zkoušení pevnosti materiálů).
Od zavedení systému státních zkoušek v roce 1895 byly jejich součástí strojnické předměty. V meziválečném období se jednalo o všeobecné strojnictví I. a II. (I. státní zkouška) a horní a hutní strojnictví I. a II. , dopravnictví (II. státní zkouška). Ve studijním roce 1937/1938 se začaly přednášet dva nové předměty pružnost a pevnost a hydraulika.
V roce 1863 začal v Příbrami přednášet první profesor horního a hutního strojnictví a encyklopedie stavitelství J. von Hauer. Se vznikem dalších strojnických stolic se počet profesorů v následujících letech rozšířil. Prvním profesorem stolice všeobecného strojnictví a technické mechaniky byl od roku 1900 ing. A. Stor, prvním profesorem stolice elektrotechniky a technické mechaniky byl od roku 1909 ing. Dr. A. Bayer a prvním profesorem stolice dopravnictví byl jmenován od roku 1921 ing. F. Mařík.
Mezi profesory strojnických oborů zaujímal zcela mimořádné místo prof. Dr. Ing. J. Hrabák, který byl v roce 1871 jmenován řádným profesorem stolice horního a hutního strojnictví a encyklopedie stavitelství, kterou vedl do roku 1899. Zvláště významný byl jeho vědecký přínos v oboru konstrukce parních strojů, jejich rozvodů, pístních čerpadel a dmychadel. Jeho hlavní vědecké dílo o výpočtu výkonu parních strojů Hilfsbuch f"ur Dampfmaschine-Techniker, Springer, Berlin 1882,1891,1897,1906 bylo používáno v řadě evropských zemí. Za své zásluhy byl oceněn titulem dvorního rady a jako první získal v roce 1907 čestný doktorát montánních věd jako formu nejvyššího možného uznání uděleného Vysokou školou báňskou v Příbrami. V letech 1879-1881, 1885-1887, 1887-1889 byl rektorem Báňské akademie v Příbrami.
Jeho nástupcem byl prof. Ing. V. Káš, který vedl uvedenou stolici v letech 1899-1910, od roku 1873 pracoval jako Hrabákův asistent a podílel se na některých publikacích. Byl autorem českých prací z konstrukce parních strojů, pojednání o těžních lanech, svislé a horizontální dopravě. Za své vědecké zásluhy obdržel čestný doktorát montánních věd Vysoké školy báňské v Příbrami. V letech 1901-1903 byl rektorem Báňské akademie v Příbrami.
V odborné kontinuitě uvedených strojnických disciplín pokračoval prof. Ing. V. Macka, který byl v roce 1919 jmenován řádným profesorem horního a hutního strojnictví a strojů na zkoušení pevnosti. Jeho vědní přínos spočívá ve statích z oboru úpravnictví, důlních lan, těžní techniky a horizontální dopravy. V letech 1922-1923 byl rektorem Vysoké školy báňské v Příbrami. V letech 1930-1939 vedl danou stolici prof. Dr. Ing. V. Beran, jež odborně řešil zejména oblast aeromechaniky v důlních podmínkách. V době svého působení na Vysoké škole báňské v Příbrami byl technickým poradcem československé vlády. Po jeho smrti v roce 1939 ho vystřídal prof. Dr. Ing. B. Černík, jehož odbornou oblastí byla technická aeromechanika.
V meziválečném období byli jmenováni přednosty dalších strojnických stolic významní odborníci, kteří své výsledky prokázali v dlouhodobé technické praxi. V roce 1921 byl jmenován profesorem ústavu všeobecného strojnictví a technické mechaniky II. Ing. V. Cibuš, který byl autorem celé řady vědeckých prací o pružnosti, hydraulice a o teorii hydromechaniky a aeromechaniky. V letech 1932-1933 byl rektorem Vysoké školy báňské v Příbrami, do této funkce byl zvolen členy profesorského sboru také v roce 1939, druhé funkční období přerušila druhá světová válka. V roce 1921 byl jmenován profesorem dopravnictví a přednostou téže stolice Ing. F. Mařík. Ve svém odborném zaměření se specializoval především na problematiku svislé dopravy na laně, a to jak v podmínkách horních a hutních provozů, tak i v továrnách. Dr. Ing. V. Pošík se stal profesorem a přednostou stolice elektrotechniky a technické mechaniky I. v roce 1922. Měl titul úředně autorizovaný inženýr pro elektrotechniku a stavbu strojů. Ve své vědecké práci se orientoval k problematice strojů na elektrický pohon, jako první obhájil doktorát technických věd na základě rigorózního řízení v oboru elektrotechniky. V letech 1930-1931 byl rektorem Vysoké školy báňské v Příbrami.
V období 1918 – 1938 se Vysoká škola báňská v Příbrami podílela nemalou měrou na rozvoji přírodovědeckých montánních, strojnických a elektrotechnických oborů. Vzdělávala první dvě generace horních a hutních inženýrů na základě českého jazyka. Tento vývojový trend byl přerušen nacistickou okupací a násilným uzavřením českých vysokých škol v létech 1939 – 1945.
Po roce 1945
Vysoká škola báňská v Příbrami obnovila svojí činnost koncem května 1945. Velmi záhy se musel profesorský sbor vyrovnat s nově vzniklou situaci způsobenou přestěhováním Vysoké školy báňské z Příbrami do Ostravy, k čemuž došlo na základě dekretu prezidenta republiky z 8. 9. 1945. Bylo urychleně navázáno jednání se zástupci ostravské expozitury Zemského národního výboru v Brně s cílem postupného vybudování vysokoškolského areálu technické školy. V této souvislosti se poprvé zdůrazňovala nutnost strojnické a elektrotechnické specializace. Město Ostrava přislíbilo škole rozsáhlou výstavbu nových objektů. V dané situaci však přidělilo provizorně, ovšem na dlouhá léta, budovy bývalých středních škol v nevyhovujícím technickém stavu a s menší půdorysnou plochou ve srovnání s Příbrami. Tato skutečnost se negativně odrážela ve výuce a vědecko-výzkumné činnosti strojnických oborů.
Personální stav profesorů strojnických a elektrotechnických předmětů vykazoval úbytek. Prof. Dr. Ing. V. Pošík již do činné služby nenastoupil, prof. Ing. V. Cibuš byl dlouhodobě nemocen a v roce 1946 zemřel. Do Ostravy přešli prof. Ing. F. Mařík a prof. Dr. Ing. B. Černík. Ve studijním roce 1945/1946 zabezpečovaly na Vysoké škole báňské v Ostravě výuku strojnických a elektrotechnických předmětů tyto ústavy: ústav elektrotechnický (správce prof. PhDr. V. Šebesta), ústav obecného strojnictví (prof. Ing. V. Cibuš), ústav dopravnictví (prof. Ing. F. Mařík), ústav horního a hutního strojnictví (vedením pověřen doc. Ing. J. Svrčina). V následujícím roce nastoupil na ústav obecného strojnictví Ing. V. Mydlarčík a na ústav horního a hutního strojnictví Ing. B. Kořínek, těmito osobnostmi byla dána dlouhodobá personální kontinuita s následujícím obdobím, kontinuitu s příbramskou etapou zprostředkovávali prof. Ing. F. Mařík a prof. Dr. Ing. B Černík.
Výuka jednotlivých předmětů probíhala až do roku 1948 v podstatě podle studijní osnovy z roku 1939. Také způsob zařazení strojnických disciplín v rámci I. a II. státní zkoušky se nezměnil. Politické události února 1948 se negativním způsobem odrazily v životě školy. Na zásah akčního výboru Národní fronty musela Vysokou školu báňskou opustit řada pedagogů, mezi nimiž byl také prof. Dr. Ing. B. Černík. Někteří vyloučení studenti byli navíc postiženi zákazem studia na všech vysokých školách v republice.
V roce 1949-1950 podala celoškolská reformní komise návrh, aby se Vysoká škola báňská rozdělila na fakulty a tímto způsobem se institucionálně potvrdila stávající specializace studia. Na základě zákona o vysokých školách z 18. 5. 1950 byly s účinností k 1. 9. 1950 vytvořeny fakulta hornická a fakulta hutnická. V organizačním členění fakult se začal používat název katedra.
Tímto zákonem došlo zároveň ke zrušení tradičních akademických svobod, které spočívaly zejména v pravomocích voleného rektora, v řízení školy profesorským sborem v čele s rektorem, ve způsobu výuky a v postavení studentů. Při přijímání posluchačů na vysoké školy se začalo výrazně prosazovat třídní hledisko. Doporučovalo se přijímat do prvního ročníku přednostně absolventy státních dělnických kurzů pro přípravu pracujících. Zrušily se doktoráty montánních věd a zavedla a zavedla se nová forma vědecké výchovy aspirantura, která byla podmínkou k udělení vědecké hodnosti kandidáta věd (CSc. ) a doktora věd (DrSc. )
Vývoj fakulty báňského strojnictví v letech 1950-1965
Povalečné období obnovy národního hospodářství bylo charakterizováno mimořádnými požadavky na báňský a hutní průmysl. Rychlý rozvoj mechanizace těchto odvětví měl přímou souvislost s oblastmi výzkumu, konstrukce a výroby těžkého strojírenství. Dosavadní způsob výchovy vysokoškolsky vzdělaných odborníků, který byl založen na získávání příslušné specializace absolventů strojních fakult vysokých technických škol v procesu praxe hornických a hutnických provozů, předpokládal postupné zapracování v dlouhodobějším časovém horizontu a proto již neodpovídal současným potřebám národního hospodářství. Absolventi strojnických fakult ostatních vysokých technických škol postrádali nezbytné speciální znalosti potřebné pro vykonávání praxe v báňských a hutních provozech. Nedostatek odborníků byl navíc prohlubován šestiletou absenci vysokoškolské přípravy po uzavření českých vysokých škol v době nacistické okupace a nuceným odchodem německých inženýrů v procesu očisty národního života.
Především těmito příčinami byla dána potřeba nového typu strojnického vysokoškolského studia, které by připravovalo strojní inženýry vybavené znalostmi příslušné báňské a hutní specializace. Při zvažování teritoriálního umístění takto zaměřené vysoké školy se kladl důraz na potřebné zázemí, které by umožňovalo poznání hornických, hutních a strojírenských podniků v praxi. Daná podmínka korespondovala se strukturou ostravské průmyslové aglomerace.
Na základě vládního nařízení z 27. 6. 1950 byla zřízena dnem 1. 9. 1950 Vysoká škola strojní v Ostravě se sídlem v Brušperku. Jejím prvním děkanem byl prof. RNDr. M. Mikan. Organizační strukturu vysoké školy tvořily ústav mechaniky v čele s Ing. J. Jedličkou a ústav fyziky v čele s prof. RNDr. R. Košťálem. Učební plán vypracoval děkanát fakulty strojního a elektrotechnického inženýrství Vysoké školy technické v Brně, která také organizovala zápis a přijímací pohovory do prvního ročníku.
Výuku převážně zajišťovali externisté. Ve studijním roce 1950-1951 studovalo v Brušperku celkem 107 posluchačů, z toho 41 absolventů dělnických kurzů. Výrazná většina (97) byla ubytována internátně.
K přemístění školy do Ostravy a k jejímu sloučení s Vysokou školou báňskou daly podnět samotné potřeby výuky. Základní přírodovědecké a montánní disciplíny a poznatky technologických postupů v hornictví a hutnictví se vyučovaly v předmětech studijního plánu horního a hutního odboru na Vysoké školy báňské v Ostravě, kde také realizovaly svou odbornou a pedagogickou činnost ústavy strojnické a ústav elektrotechnický.
Po jednom roce existence Vysoké školy strojní v Ostravě se sídlem v Brušperku došlo k jejímu sloučení s Vysokou školou báňskou v Ostravě a k vytvoření fakulty báňského strojnictví na základě vládního nařízení z 2. 10. 1951. Začleněním fakulty báňského strojnictví do rámce Vysoké školy báňské v Ostravě vznikl nesporně ucelenější výukový a odborný komplex. Z původních čtyřech strojnických a elektrotechnických ústavů Vysoké školy báňské v Ostravě (ústav obecného strojnictví, ústav dopravnictví, ústav horního a hutního strojnictví, ústav elektrotechnický) a ústavu mechaniky Vysoké školy strojní v Ostravě se sídlem v Brušperku se vytvořily postupně pozdější katedry.
Prvním děkanem fakulty báňského strojnictví byl doc. Ing. B. Kaňkovský. Fakultu tvořila v prvním studijním roce jejího vývoje katedra strojnictví (prof. Dr. Ing. V. Mydlarčík), která se členila ve tři ústavy a to ústav obecného strojnictví (prof. Dr. Ing. V. Mydlarčík), ústav dopravnictví (prof. Ing. F. Mařík) a ústav elektrotechniky (Dr. Ing. V. Vavřín).
Při vzniku fakulty studovalo v I. a II. ročníku 249 posluchačů denního studia. Čtyřletý studijní cyklus se specializoval ve III. a IV. ročníku na hornické strojnictví a hutnické strojnictví. Výuka specializovaných předmětů vyvolala potřebu ustavení nových kateder. k čemuž se přistoupilo v následujícím studijním roce 1952/1953. Výuku 350 posluchačů denního studia a 42 posluchačů večerního studia zajišťovalo tehdy již pět kateder: katedra obecného strojnictví a mechaniky, katedra elektrotechniky, katedra dobývacích a dopravních strojů, katedra horního a hutního strojnictví a katedra provozní ekonomie. Počet kateder doznal v průběhu padesátých let značných změn, včetně jejich organizačního členění na jednotlivé ústavy.
Ve studijním roce 1952/1953 došlo k prodloužení výuky na devět semestrů a k úpravě učebních plánů. Výuku specializovaných předmětů ve III. a IV. ročníku zajišťovali ze 70% externí odborníci z provozní praxe, kteří měli zkušenosti a znalosti převážně z technologické problematiky, přičemž chyběli odborníci z praxe v oblasti projekce a konstrukce.
Také převážná část interních pracovníků fakulty přešla na školu přímo z praxe. Ve svém vědecko-výzkumném zaměření pokračovali převážně na řešeních provozních problémů, pracovali jako odborní a soudní znalci a konali expertizní činnost z titulu svých funkcí v různých komisích, radách a vládních výborech.
Základní překážkou rozvoje vědecko-výzkumné práce přímo na fakultě bylo nedostatečné vybavení pracovišť přístrojovou a měřící technikou, chyběly základní a cvičné laboratoře. Nedostatek zařízených laboratoří postrádaly hlavně katedra obecného strojnictví a mechaniky a katedra dobývacích a dopravních strojů. Jen zčásti se mohla tato nepříznivá situace kompenzovat formou spolupráce s podniky, které dávaly k dispozici svá zařízení, ale přirozeně očekávaly pomoc při řešení problematiky vlastní provozní praxe jako nová konstrukční řešení, projekty, technická měření a v menší míře teoretické posudky a nové pevnostní výpočty.
O kvalitní pedagogickou činnost a odborné renomé se zasloužila celá řada profesorů, docentů, asistentů, vědeckovýzkumných pracovníků a externích pedagogů z praxe.
Kontinuita s příbramskou etapou vývoje Vysoké školy báňské byla na fakultě báňského strojnictví představována osobnosti prof. Ing. F. Maříka, uznávaného odborníka v oblasti dopravních zařízení pro hornictví, který byl mimo jiné soudním znalcem těžních zařízení Ústředního báňského úřadu a prováděl prohlídky a výpočty všech těžních zařízení v rámci republiky.
Odbornou kontinuitu s etapou vývoje Vysoké školy strojní v Ostravě se sídlem v Brušperku představoval na fakultě Ing. A. Slavík.
V průběhu padesátých let byli jmenováni na fakultě báňského strojnictví další profesoři. V oboru části a mechanismy strojů byl jmenován Dr. Ing. V. Mydlarčík, který se ve své vědeckovýzkumné činnosti zaměřil na oblast životnosti a spolehlivosti strojů. V letech 1951-1955 zastával funkci rektora Vysoké školy báňské. Rozsáhlou odbornou praxi vykazoval profesor hornické energetiky Ing. B. Kořínek, který nastoupil na fakultu z funkce přednosty strojního odboru ostravsko-karvinských kamenouhelných dolů a rozvíjel cennou spolupráci s Revírním báňským úřadem v Ostravě. Z celostátního hlediska byla důležitá jeho činnost ve funkci experta Vládního výboru pro výstavbu při předsednictvu vlády.
V roce 1954 byli jmenováni dva profesoři strojnického zaměření v hutnictví a to Dr. Ing. K. Stýblo v oboru konstrukce válcoven a tažíren, který zastával funkci člena Ústřední technické rady Státního ústavu pro projektování hutí a Ing. V. Balabanov v oboru konstrukce průmyslových pecí, jenž působil jako člen normalizační komise pro hutnické pece ministerstva hutí a rud.
Obor konstrukce důlních strojů rozvíjeli profesoři Dr. Ing. L. Hájovský a Ing. B. Kaňkovský, oba byli členy Vědeckotechnické rady při ministerstvu paliv a energetiky a spolupracovali s Ústavem pro důlní mechanizaci. Zvláště ceněným přínosem v hornické praxi byly konstrukce sbíjecích a vrtacích kladiv. V letech 1955-1959 zastával prof. Ing. B. Kaňkovský funkci rektora Vysoké školy báňské.
Mimořádných výsledků v oboru povrchových dobývacích strojů dosáhl prof. Ing. J. Hojdar DrSc. , který za svůj přínos tomuto vědeckému oboru obdržel čestný doktorát Bergakademie Freiberg a Vysoké školy báňské v Ostravě.
Vědecko-výzkumné práce prof. Dr. Ing. R. Doležala v oblasti konstrukce a dynamiky energetických zařízení měly od poloviny padesátých let ohlas v NSR a v Polsku. Od této doby lze také dokladovat jeho publikační a přednáškovou činnost v zahraničí. Problematika hutnických dopravních zařízení a úpraven byla v centru pozornosti Ing. F. Patrmana, který byl v roce 1956 jmenován profesorem v oboru dopravní a úpravnická zařízení (třídírny prádla a briketárny). Vyřešil řadu úkolů při projekci a výstavbě velkých průmyslových celků pro domácí a zahraniční závody. Ve svých odborných pracích se zabýval problematikou zařízení na homogenizování sypkých hmot, zejména rud a uhlí. Obor technologie báňského strojnictví je spojen s osobnosti doc. Ing. J. Parýzka, jež vykazoval četnou posudkovou činnost. Doc. Dr. Ing. V. Vavřín řešil úkoly v oboru elektrotechnických zařízení pro doly.
První souhrnnou prezentaci výsledků vědecko-výzkumné činnosti na fakultě byla první vědecká konference Vysoké školy báňské v Ostravě z 21. -23. 10. 1955. Pedagogové fakulty publikovali v sekcích hutnické a strojnické. Značný odborný ohlas měly referáty prof. Ing. F. Maříka Určení efektivního výkonu elektrických těžních strojů cestou početní a grafickou a prof. Dr. Ing. L. Hájovského Některé teoretické úvahy v oboru vrtacích kladiv. V souvislosti s konferencí začal vycházet Sborník vědeckých prací Vysoké školy báňské v Ostravě jako základní odborné periodikum školy. Výsledky vědecko-výzkumného zaměření pracovníků fakulty báňského strojnictví lze tak posuzovat v dlouhodobější časové kontinuitě. V roce 1957 uspořádala katedra energetiky první konferenci s mezinárodní účasti Moderní pece a topeniště.
Ve studijním roce 1957/1958 činil početní stav pedagogů fakulty 47 interních pracovníků (10 profesorů, 4 docentů, 15 odborných asistentů, 17 asistentů, 1 odborný instruktor) a 35 externích pedagogů. Tito zajišťovali výuku 338 posluchačů denního studia a 101 posluchačů večerního a dálkového studia. V lednu 1958 promovalo 29 absolventů večerního studia na fakultě, kteří současně byli prvními absolventy dané formy studia při zaměstnání v rámci Vysoké školy báňské. Výuka dálkového studia dospěla v dané době na fakultě báňského strojnictví do IV. ročníku
V roce 1958 musela fakulta obhájit svou vlastní existenci. Na ministerstvu školství byl projednáván návrh jejího zrušení, předpokládalo se, že potřeba strojních inženýrů pro doly a hutě bude zabezpečena zvláštní nadstavbovou specializaci na Českém vysokém učení technickém v Praze. Přes všechny problémy, jejichž řešení bylo z větší části mimo kompetenci fakulty, prokázala tato fakulta svými pedagogickými a vědecko-výzkumnými výsledky, že patří mezi respektována odborná pracoviště a její další existence byla zabezpečena.
Mezi hlavní nevyřešené problémy fakulty patřilo nedostatečné prostorové a přístrojové vybavení. Celková kapacita přidělených budov omezovala možnosti vědeckovýzkumné činnosti i pedagogického procesu. Dosavadní provizorní řešení již nevyhovovala. Problémem zůstávalo i zabezpečování výuky značným počtem externích pedagogů. Získávaní odborníků s delší praxi a kvalitními výsledky naráželo na nepoměr finančního zabezpečení v případě jejich přechodu na školu.
Na přelomu padesátých a šedesátých let došlo na všech fakultách Vysoké školy báňské k podstatné reorganizaci výuky. V rámci dobově chápaného pojetí spojení školy s praxí se podcenil význam teoretického základu inženýrského studia. Od studijního roku 1959/1960 byl zaveden tzv. nultý ročník v podobě jednoroční výrobní praxe, v jejímž průběhu byli studenti hodnoceni a teprve pak došlo k jejich definitivnímu přijetí na vysokou školu.
Od studijního roku 1961/62 končili posluchači denního studia školu formou dálkového studia, neboť v devátém semestru vykonávali praxi ve vybraných závodech v blízkosti školy a v desátém semestru pracovali na základě rozmísťovacího řízení jako zaměstnanci závodů a současně řešili diplomní úkol obvykle orientovaný k problematice daného podniku, který pak obhájili v rámci státní závěrečné zkoušky.
Fakulta s daným systémem praxe nesouhlasila a předložila vlastní návrh řízené praxe. Ten vycházel od přímého poznávání základních technologických procesů v nultém ročníku. V sedmém semestru se jednalo o praxi ve výrobním strojírenském závodě a v závěrečné části studia následovala praxe v projekci a konstrukci. Návrh fakulty se nepodařilo realizovat, avšak velmi záhy se ukázala neudržitelnost nově přijatého systému studia.
Jen malá část závodů byla schopna zabezpečit skutečně odbornou praxi v návaznosti na řešení problematiky diplomové práce. Studenti prokazovali při státních závěrečných zkouškách neuspokojivé teoretické znalosti a diplomové práce měly charakter řešení dílčích praktických úkolů bez potřebného teoretického zázemí.
Zprávy kateder fakulty báňského strojnictví obdobně jako z ostatních kateder fakult Vysoké školy báňské v Ostravě poukazovaly oprávněně na stávající problémy. Vzhledem k závažným nedostatkům se od uvedeného modelu studia na Vysoké školy báňské v Ostravě v roce 1964 upustilo. Praxe byla rozložena během celého studijního období. Jednalo se většinou o jednoměsíční praxi, která se realizovala v září před zahájením III. , IV. a V. ročníku.
Ve studijním roce 1959/1960 zabezpečovala fakulta výuku 295 posluchačů v řádném studiu, 114 posluchačů ve formě studia při zaměstnání a praxi 68 posluchačů nultého ročníku. Fakulta báňského strojnictví připravovala odborníky ve dvou specializacích: důlní strojnictví a elektrifikace a strojní zařízení hutí. V charakteristikách obou specializací se zdůrazňovalo, že absolvent disponuje teoretickými základy strojního inženýra, rozšířenými o speciální statě z hornické nebo hutnické technologie a znalosti podmínek nasazení a konstrukce strojů v jednotlivých hornických nebo hutnických provozech. Možnosti zavádění dalších užších specializací se zamítaly, naopak se kladl důraz na vyváženost náplně studijních předmětů takovým způsobem, aby se absolvent mohl uplatnit jak v konstrukci, tak v provozu. Adaptabilitě absolventů účinně pomáhaly postgraduální kurzy.
Organizační strukturu fakulty tvořilo v roce 1959/1960 6 odborných kateder, které se členily v ústavy: katedra technické mechaniky (ústav části strojů, ústav statiky a dynamiky), katedra elektrotechniky, katedra energetiky (ústav energetických strojů a regulace, ústav energetických strojů v hornictví a hutnictví), katedra hornických strojů a technologie (ústav důlních strojů, ústav důlní mechanizace, ústav technologie), katedra hutnických strojů (ústav válcoven a tažíren, ústav pecí), katedra dopravnictví (ústav hornické dopravy, ústav hutnické dopravy). V rámci fakulty byla začleněna katedra jazyků.
Nedílnou součástí vývoje fakulty byla vědecko-výzkumná činnost. Fakulta měla právo školit vědecké aspiranty a provádět obhajoby kandidátských disertačních prací v oboru obecného strojnictví a teorie strojů ve specializacích strojní zařízení důlních závodů a strojní zařízení hutnických závodů. Na přelomu padesátých šedesátých let byly jako hlavní dlouhodobé vědecké úkoly stanoveny: mechanizace polostrmých a strmých slojí v Ostravsko-karvinském revíru, kotle a topeniště pro hutnickou energetiku, vyšetřování skutečného napětí u typických hornických a hutnických částí strojových.
Návrh katedry všeobecného strojnictví a hornické dopravy z roku 1955 na vybudování vědeckého ústavu teoretické a experimentální mechaniky pro hornické dopravnictví se nepodařilo z finančních a kapacitních důvodů prosadit. Teprve v roce 1961 byla na fakultě báňského strojnictví vybudována dvě vědecko-výzkumná pracoviště: pracoviště části strojů a pracoviště tvářecích strojů.
Během své dosavadní existence vykazovala fakulta bezprostřední styk s problematikou projekční, konstrukční a provozní praxe (Ostravsko-karvinský revír, Vítkovické železárny Klementa Gottwalda, Báňské projekty, Ústav důlní mechanizace, Kovoprojekt, Výstavba Ostravsko-karvinských dolů). Rozsáhlá byla i poradenská a expertizní činnost, kterou nejčastěji vyžadovala příslušná ministerstva a centrální výzkumné ústavy.
Je velmi obtížné posoudit poměr výzkumných úkolů vyvolaných bezprostřední poptávkou technické praxe a dlouhodobějších cílů základního aplikovaného výzkumu. Mimo již uvedených důvodů vyplývajících z nedostatečného vybavení fakulty, které se částečně kompenzovaly využíváním přístrojů a laboratoří v závodech, přistoupil v první polovině šedesátých let další aspekt, při zajišťování praxe svých studentů se dostala fakulta do kontaktu s dalšími podniky, což se projevilo ve stoupající tendenci uzavírání dohod a smluv, které byly orientovány převážně na řešení konkrétních technických problémů. Mnozí pracovníci fakulty pracovali ve vědecko-technických poradních sborech podniků a to zejména v rámci ostravské průmyslové oblasti.
Také v šedesátých letech působili na fakultě uznávaní odborníci, kteří přispěli k rozvoji strojnických disciplín. Profesor oboru vertikální hornické dopravy Ing. K. Vrbenský byl uznávaným odborníkem pro konstrukci dopravních zařízení dolů. Ve své činnosti kladl hlavní důraz na oblast praktickou a pod jeho vedením byla vytvořena řada komplexních těžních zařízení u nás i v zahraničí. Byl stálým členem Československé komise pro normalizaci hornických zařízení. Významná odborná činnost doc. Ing. J. Noskieviče, CSc. se orientovala na oblasti kavitace, dynamiky hydraulických procesů a jejich matematického modelování.
Pro další vývoj Vysoké školy báňské v Ostravě bylo nutné vyřešit otázky dalšího investičního rozvoje. První investiční záměr z roku 1947 se dlouhodobě nerealizoval. Teprve v letech 1962-1964 došlo k projednávání druhého investičního záměru. Projekt obsahoval zřízení vědecko-výzkumných pracovišť, laboratoří, poslucháren, vysokoškolských kolejí, včetně objektů nutných k zajištění společenského, kulturního a sportovního života. V roce 1964 bylo na základě vládního usnesení rozhodnuto o výstavbě areálu Vysoké školy báňské v Ostravě a zahájena výstavba dvou budov vysokoškolských kolejí a malých poslucháren jako základu budoucího studentského městečka v Ostravě-Porubě.
V polovině šedesátých let byly na fakultě báňského strojnictví uvedeny do provozu laboratoře hydromechaniky a hydraulických pohonů energetiky, mechanické technologie a obrábění. Fakulta prohlubovala vzdělávání studentů v oblasti elektrotechniky. Kolegium rektora Vysoké školy báňské v Ostravě projednávalo v říjnu 1962 návrh na zřízení elektrotechnické fakulty, která měla mít propracované vazby na fakultu báňského strojnictví. Na základě požadavků průmyslové praxe byla ve studijním roce 1964/1965 otevřena nová studijní specializace strojírenská technologie, nadále pokračovaly specializace důlní strojnictví a mechanizace a strojní zařízení hutí.
V dané době tvořilo organizační strukturu fakulty jedenáct odborných kateder: katedra mechaniky ( ústav mechaniky, ústav pružnosti a pevnosti), katedra části strojů (ústav základů strojnictví, ústav části strojů), katedra energetiky (ústav termomechaniky a energetických strojů, ústav hornické a hutnické energetiky), katedra elektrotechniky (ústav obecné elektrotechniky a průmyslové elektrotechniky, ústav hornické a hutnické elektrotechniky), katedra hydromechaniky a hydraulických zařízení (ústav hydromechaniky a hydraulických strojů, ústav hydraulických a pneumatických pohonů), katedra automatizace (ústav automatizace, ústav technického měření), katedra dopravních a úpravnických zařízení (ústav hornické dopravy, ústav hutnické dopravy a úpravnických zařízení), katedra strojírenské technologie (ústav mechanické technologie, ústav obrábění), katedra hornických strojů (ústav zařízení pro hlubinné dobývání, ústav zařízení pro výstavbu dolů, ústav zařízení pro povrchové dobývání), katedra hutnických tvářecích strojů (ústav hutnických tvářecích strojů, ústav projektování hutních závodů), katedra hutnických zařízení (ústav zařízení koksoven, ústav zařízení vysokých pecí, ústav zařízení oceláren, ústav stavby průmyslových pecí), k fakultě báňského strojnictví náležela také katedra jazyků.
Nedílnou součásti vývoje fakulty báňského strojnictví byla prezentace výsledků formou vědeckých seminářů a konferencí. Z těchto odborných setkání lze posoudit hodnotu dosažených výsledků v jednotlivých vědeckých specializacích a analyzovat kontakty školy s odbornými pracovišti a průmyslovou praxi, včetně vztahů se zahraničím.
Při posuzování vědeckých výsledků pracovišť vysoké školy představují jeden z hodnotících faktorů zahraniční kontakty. Rozvíjení zahraničních kontaktů nezáleželo výlučně jen na vědeckých výsledcích pracovníků fakulty, ale je třeba přihlížet k celospolečenskému kontextu daného období v němž silně působily politické vlivy, což limitovalo vědeckou prezentaci v zahraničí u mnoha pedagogů.
Zahraniční kontakty fakulty báňského strojnictví se v letech 1950-1965 rozvíjely na úrovni personální (přímé nabídky ke společné vědecké práci, či přednáškovým pobytům, na úrovni spolupráce kateder a na bázi studentské (forma výměnných exkurzí). Nejfrekventovanější formou zahraničních kontaktů, která se začala uplatňovat od začátku šedesátých let bylo uzavírání smluv o přímé spolupráci s partnerskými vysokými školami v zahraničí.
V roce 1960 podepsala Vysoká škola báňská v Ostravě smlouvu s Bergakademie Freiberg a v následujícím roce s Akademija Gorniczo Hutnicza v Krakově. V rámci těchto smluv docházelo k rozvíjení spolupráce v oblastech vědeckovýzkumné a pedagogické rovněž v rámci fakulty.
V oblasti pedagogické docházelo k výměně studijních plánů, učebnic a pomůcek. V oblasti vědecko-výzkumné koordinace úkolů s partnerskými katedrami vysokých škol přinášela znásobení řešitelské kapacity, umožňovala širší využití přístrojové techniky zahraničních pracovišť a přispíval k vzájemné informovanosti.