Z letošní premiérové účasti na světové soutěži roverů v Turecku jste si dovezli úžasné čtvrté místo. Nemířili jste však jakožto matadoři přece jen o trošku výš?
To ano. Po kvalifikaci jsme byli první, takže jsme čekali, že budeme na bedně.
Takže trochu hořkosladký úspěch…Co se pokazilo?
V samotné soutěži toho tolik nebylo, dařilo se nám dobře. Jenže jsme netušili, že kvalifikační kolo, po němž jsme byli první, se v Turecku na rozdíl od evropské soutěže v Polsku nepočítá do celkového hodnocení. Měli bychom velký bodový náskok. Taky jsme bohužel museli rover do Istanbulu odeslat mnohem dříve, než jsme měli v plánu, a to nás připravilo o tři týdny testování a finálního ladění robota. Ty nám hodně chyběly, protože do té doby jsme toho moc nenajezdili. Studenti finišovali se závěrečnými pracemi, měli zkouškové, státnice…
Dá se tomu do příště nějak předejít?
Určitě jo. Příště rover rozmontujeme a dopravíme v kufrech po vlastní ose. Udělaly to tak i jiné týmy a byla to ta lepší varianta. Poučili jsme se.
Čtvrté místo je ale super, máte být na co pyšní. Jaké dojmy si vezete ze samotné soutěže?
Vlastně jen pozitivní. Kromě čtvrtého místa si vezeme ocenění ve vedlejších soutěžích – za nejlepší robotické rameno a průjezdnost složitým terénem. Všechno bylo navíc skvěle zorganizované, vymyšlené. Studenti si to užívali a myslím, že to šlo poznat. Byli jsme hodně oblíbený tým.
U porotců?
Nevím vlastně proč, ale jo. Ostatním týmům jsme asi trochu lezli na nervy. Hodně jsme totiž s roverem jezdili i mimo soutěžní úkoly, zatímco oni se drželi zpátky. Připomnělo mi to nás před lety, vlastně ještě předloni. Tehdy jsme robota opatrně přenášeli na start, zapnuli ho, splnili úkol a pak ho opatrně přenesli zpět.
Kde se ta sebedůvěra tak náhle vzala?
Není to až tak důvěra v nás, jako spíš důvěra v rover. Letos jsme se hodně zaměřili na podvozek, který má novou kinematiku a v Turecku se osvědčil. Během dvou dnů jsme ho navíc intenzivně testovali na Kopřivnických dnech techniky a zároveň návštěvníkům ukazovali, co rover umí. S čerstvě sestaveným podvozkem jsme tam najezdili víc než za poslední tři roky s tím starým. Ověřili jsme si, že je spolehlivý, a v Turecku jsme si díky tomu třeba troufli za rover zaháknout krabice, ať je nemusíme tahat. Pro ostatní týmy nemyslitelné.
Měl rover podobné úkoly jako při evropské soutěži v Polsku, tedy zvládnout práci na Marsu?
V zásadě ano. Soutěžní plocha simulovala povrch Marsu. Výhodou oproti polské variantě byl stan poblíž plochy, v němž mohli pracovat operátoři roveru a v případě poruchy s robotem vjet dovnitř. To ušetřilo spoustu času při drobných zádrhelech, jak byl uvolněný kabel nebo vypnutý spínač.
Jak se tedy studenti a rover poprali s prvním úkolem?
Velmi dobře. První mise měla hodně komplexní scénář, který simuloval činnost roveru po přistání na Marsu. Nejdřív měl rover nafotit panoramatické fotky, načež jel odebrat vzorky půdy. Musel pro ně do kráteru, z něhož se mu ale nepodařilo vyjet. Studenti ho tedy vynesli a za to dostal tým penalizaci. Rover se pak musel vrátit do základny, aby odevzdal vzorky k analýze. Zatímco studenti vzorky analyzovali, rover se vrátil zpátky na plochu a předvedl, jak dovede ovládat spínače na panelech. Pak se vrátil zpátky pro vzorky a výsledky analýzy na flash disku, který zapojil do panelu.
Odpusť, ale copak strojaři umí analyzovat vzorky hlíny?
Strojaři ne, měli jsme v týmu studentku medicíny, která nějaké základy má. I tak toho ale musela hodně nastudovat.
Co druhá mise?
Tam už to tak hladce nešlo. Rover měl „natankovat raketu“, tedy dovézt vozík k panelu a zapojit hadici. V tomto kroku se bohužel v robotickém rameni uvolnila hřídel svěrného spoje, čímž se omezil jeho pohyb po zbytek úkolu. Museli jsme hodně improvizovat, abychom misi dokončili.
Takže zatímco podvozek se osvědčil, rameno by do příště chtělo upravit? Co si vlastně z Turecka odvážíte za poznatky o stavu a schopnostech vašeho roveru?
Jak říkáš – podvozek už je ověřený, spolehlivý. Rozbité rameno jsme pro další misi museli nahradit úplně novým, neotestovaným prototypem, který kupodivu fungoval docela dobře. I tak ho ale čeká spousta úprav. Máme taky nápady na vylepšení modulů, jež si rover veze na boku. Zásobníky na hlínu by mohly mít posuv, který zajede do země, odebere vzorek a vrátí se s ním kolmo zpět nahoru. Hlínu by nemuselo nabírat rameno a rover by tak mohl pokračovat v misi.
Elegantní řešení. Na závěr mi pověz – budete se něčím inspirovat u vítězů?
To určitě ne. Ačkoli musím říct, že na soutěžích panuje moc fajn otevřená atmosféra. Žádná rivalita se tam nepěstuje. Studenti se zajímají o rovery konkurenčních týmů a ty zas nemají problém robota otevřít a ukázat, co je uvnitř. Všichni se pak ale ve výsledku snaží přijít s něčím vlastním a nekopírovat. Každý rover je úplně jiný.
Text: Mgr. Lada Dittrichová
Foto: archiv týmu RoverOva