Americká zkušenost týmu RoverOva: slova o úspěchu i deziluzi

První ze sto dvaceti

Tým RoverOva, složený především ze studentů Katedry robotiky Fakulty strojní, je jediným vysokoškolským týmem v Česku, který se konstrukcí mobilního robota typu roveru zabývá. V Evropě i ve světě je přitom tato disciplína na technických univerzitách dost populární – o účast v soutěži v americkém Utahu například usilovalo sto dvacet týmů z celého světa. Přes přísnou registrační část jich postoupilo jen třicet sedm a mezi nimi i český tým, který zabodoval hned v úvodu svou přípravnou dokumentací. Porotci ji vyhodnotili jako nejlepší. „Tady se projevily naše zkušenosti. Dali jsme si na tom záležet, nic jsme nepodcenili a zvlášť na video jsme pyšní,“ říká kapitán týmu Adam Boleslavský, jehož celek – patřící přitom k nejmenším – za sebou nechal všech sto devatenáct ostatních.

Rover, nebo bomba?

Povzbuzeni úvodním úspěchem studenti sbalili kufry a na konci května odletěli do Spojených států. Rover, jehož samostatná letecká přeprava by stála statisíce, rozložili do sedmi zavazadel, které měli členové týmu s sebou. Museli si přitom už během konstrukční fáze dobře spočítat nejen rozměry, ale také hmotnost. „Každý kufr měl standardní třiadvacetikilový limit. Vezli jsme i jeden, který připomínal kufr na zbraně – to bylo docela bizarní, nicméně nutné. Museli jsme nějak převézt nejdelší díl roveru,“ vysvětluje Adam. Jak doplnil jeho týmový kolega Jan Bém, nevyhnuli se přísným kontrolám a dokazování, že v kufrech plných kabelů a součástek nevezou materiál na výrobu bomby. Všechno nakonec díky pečlivé přípravě dobře dopadlo a až na pár poškozených kufrů dorazili kluci do USA v pořádku a rover bez újmy.

Ten oproti loňsku zaznamenal několik konstrukčních úprav s cílem opět jej o něco vylepšit. „Odlehčili jsme trup robota, abychom mohli přidat více senzorů, vylepšit jeho ramena s efektory, a přitom se vlezli do povolené hmotnosti padesát kilo,“ popisují studenti.  

Soutěž uprostřed ničeho

Čtyřdenní soutěž se konala uprostřed utažské pouště, nejbližší vesnice byla patnáct kilometrů daleko. Český tým přitom každý den dojížděl ještě z větší, šedesátikilometrové vzdálenosti. „Většinu cesty jsme projížděli krásným národním parkem, ale posledních pět kilometrů byla opravdu poušť, proto Američané přímo do pravidel zavedli, že si musíme obstarat terénní vůz,“ zmiňuje jednu z perliček Jan Bém. V poušti tým absolvoval čtyři mise, které prověřily jeho schopnost řídit rover na dálku pomocí kamer či naprogramovat autonomní sekvenci. Robota studenti navigovali z řídicího centra, jež bylo od místa provádění úkolů neobvykle daleko. „Díky anténě jsme neměli problém se signály. Museli jsme ale přizpůsobit frekvence vysílání podle pravidel místní legislativy,“ vysvětluje kapitán týmu Adam Boleslavský.

Není kámen jako kámen

A jak si v misích vedli? Podle představ se studentům kvůli závadě na elektronice nevydařilo pouze autonomní řízení, zbylé tři úkoly dopadly nad očekávání. A to i přesto, že v jedné navigační misi rover přišel o kolo. „Úkolem roveru bylo najít kámen, respektive fosilii, a dovézt ji astronautovi. Jenže ten stál až za převisem, takže jsme ho přes kamery neviděli. Našli jsme ho až dvě minuty před koncem časového limitu, tak jsme k němu rover poslali plnou rychlostí, nevšimli si velkého výmolu a nechali v něm jedno kolo. Navíc jsme sebrali špatný kámen,“ popisuje Adam a jeho týmový kolega jedním dechem dodává: „Ale hodně týmů to vzalo rovnou přes převis a rover úplně zničilo. Dokončil to jen jeden tým. Takže jsme dopadli ještě dobře,“ směje se Honza, který rover dokázal přes noc opravit jen za pomoci náhradních, ryze provizorních dílů z nejbližšího železářství.

Příště radši do Turecka

Své počínaní v americké soutěži sice kluci hodnotí jako veskrze úspěšné, na další účast to ale nejspíš nevidí. Důvodů je více – kromě velké finanční náročnosti studenti zmiňují odtrženost od ostatních účastníků. „Bylo to velice neosobní, izolované. Dostali jsme pouze instrukce, v kolik kam přijet, a to bylo všechno. S ostatními týmy jsme se vůbec nevídali, neměli jsme ani možnost na roverech pracovat na stejném místě,“ hodnotí kapitán. Příště proto tým raději vyrazí do Turecka, kde loni zažili mnohem přátelštější, vstřícnější postoj a navázali mnohá mezinárodní přátelství. Letos už tam i přes úspěšnou kvalifikaci odjet nemohou. Nemají peníze ani lidi. Za zkušenost z USA jsou rádi, ale Turecko nebo Polsko u nich vítězí. „Holt prestiž není všechno,“ uzavírá člen týmu RoverOva Honza Bém.